V těchto dnech si připomínáme poslední dny období zvaného heydrichiáda. Doba temna, která nastala zabráním našeho území a nastolením absolutního bezpráví, kdy si nikdo nemohl být jistý životem, eskalovala. Příchod zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha koncem září 1941 znamenal likvidaci českých elit při prvním stanném právu. Právě tehdy se zrodila v exilu myšlenka pomsty za životy českých vlastenců. Oko za oko, zub za zub.
FOTOGALERIE - Vzpomínka na královédvorské oběti heydrichiády – proč nesmíme zapomenout
Vycvičení vojáci seskočili do Protektorátu koncem prosince 1941 a další během jara 1942. Navázali spolupráci s domácím odbojem, bez jehož znalosti prostředí a obrovské pomoci by nemohli v Protektorátu existovat. Odbojáři pomáhali, přes smrtelné nebezpečí, které bezprostředně hrozilo nejen jim, ale také jejich rodinám.
Proběhla příprava na likvidaci Hitlerova muže číslo jedna, kterou by parašutisté bez podpory domácího odboje provést nezvládli. Právě podpora desítek obyčejných lidí, vlastenců, byla pro úspěch mise parašutistů klíčová. Po atentátu se však rozpoutalo hotové peklo. Bylo vyhlášeno stanné právo a lidé byli vražděni po desítkách a stovkách. Jako důvod odsouzení stanným soudem postačila věta … pro schvalování atentátu. Plakáty oznamující, kdo byl ten den popraven se tiskly ve chvílích, kdy ještě dotyční byli na živu.
Jako autentickou vzpomínku si přečtěte slova paní Anny Šmahelové, manželky popraveného knihkupce a nakladatele, sokola z Jaroměře:
„Symbolem východočeského odboje je „Zámeček“ u Pardubic, který se za okupace stal východočeskou Kalvarií…na tomto odlehlém místě, se usídlila četa SS a v pískovišti, v malém lomu na kraji obory, zřídila střelnici, která se v době heydrichiády proměnila v hrozné popraviště. Zde padly desítky a desítky vlastenců – z celých Východních Čech, z Orlických hor, Krkonoš, Českomoravské Vysočiny.
Na Zámečku třaskaly rány. Zde padli – děti, sestry, bratři, dcery, synové, mužové i ženy, kteří zde čekali na svou smrt! Přivázáni ke kůlu, a salvou ran zastřeleni. Mnozí si nedali zavázat oči a dívali se vrahům do nenávistných očí. Jejich těla byla v bednách odvážena do pardubického krematoria, v noci zpopelněna a jejich popel druhý den vhazován do Labe…
Jen šelest stromů v lesíku u lomu, dávající jim s Bohem, byl jediným svědkem výstřelů, kdy jejich těla, plná síly, zdraví a mládí, klesla k zemi, srdce přestalo tlouci a nevinná krev tekla.
Nač mysleli v posledních minutách svého života?
To byly jen poslední krátké vzpomínky a v tom byl shrnut celý lidský život, těch tisíců a tisíců. Co tu bylo jediným okamžikem zničených ideálů, co lásky, co práce! A co utrpení!
A když vzpomínáme na poslední chvíle odsouzených, jaká hrůza, jaká úzkost umírání na popravišti. K tomu bylo zapotřebí velké síly a velké statečnosti.
A pak přišla zpráva:“ Váš manžel byl odsouzen k trestu smrti a popraven!“ Červené plakáty a smutné sloupce v denním tisku, kde na prvních stránkách byly seznamy odsouzených a popravených, kteří schvalovali atentát a podporovali živly státu nebezpečné nebo drželi zbraně.
Tisíce a desetitisíce žen prožívalo muka, která se nedala ničím nahradit. Byly to týdny a roky čekání a věčného vzpomínání. Čekaly, věřily, doufaly, ale marně. Dokud ženy popravených žily, žili všichni dál v jejich paměti, v jejich srdcích.
Nedopusťme, aby odchodem pamětníků bylo zapomenuto! Vzdejme dnes čest a dík za to, že můžeme žít ve svobodné vlasti! Vzpomeňme na všechny, kteří byli popraveni, vzpomeňme na ty, kteří hynuli po tisících v plynových komorách, na pochodech hladu a smrti, i v tyfem zamořených kasematech terezínských i v jiných koncentračních táborech.
Postůjme u symbolických pomníčků a uvědomme si, co bylo souzeno žít českému národu za temna běsu let 1939 – 1945.“
Citace z knihy P. Špatenkové a H. Rezkové Nebylo jim souzeno žít. Vzpomínku našly autorky v pozůstalosti spisovatele Miroslava Ivanova.
Vzpomeňme královédvorských občanů, kteří byli za heydrichiády popraveni:
5. června1942 - Jaroslav Bilina, Labské nábřeží 1475, starosta města, člen Sokola a mnoha dalších spolků, zasloužil se o rozkvět našeho města, 46 let
O Jaroslavu Bilinovi jsme přinesli obsáhlý text v minulých letech, proto dnes nabízíme vzpomínku na jeho zatčení a následujících událostí, jak si je zapamatoval jeho syn Miroslav Bilina:
„Náš tatínek byl popraven dne 5. června 1942 na Zámečku v Pardubicích, kde bylo popraveno postupně téměř 300 vlastenců. Toho dne jsem v časných ranních hodinách přijel z Pardubic, kde jsem studoval obchodní akademii a za 14 dní jsem měl vykonat závěrečné zkoušky, do svého rodiště. Maminku jsem našel ve stavu bezvědomí a teprve po značném úsilí se mě podařilo ji přivést k vědomí a k plnému vnímání neštěstí, které naši rodinu postihlo. Projevila přání, abych navštívil Městskou spořitelnu a požádal o vydání části tatínkových rodinných úspor, protože jsme zůstali bez jakýchkoli prostředků k obživě: maminka pracovala v domácnosti, já jsem dokončoval již druhou střední školu a sestra navštěvovala rodinnou školu v Hořicích v Podkrkonoší.
Cesta do spořitelny byla tristní, všude bylo lze pozorovat ustrašené jednotlivce nebo menší hloučky, neboť všichni spěchali do svých domovů v předtuše zlých událostí. Na mnohých domech vlály smuteční prapory za popraveného starostu, našli se však i tací, kteří tvrdili, že to je za Heydricha.
Jako syn starosty jsem nechtěl budit zbytečnou pozornost na náměstí, a proto jsem volil cestu do spořitelny oklikou. Z bytu na Benešově (tehdy Labském) nábřeží v obecním domě čp. 1253, kde jsme bydleli, jsem spěchal Husovou ulicí na Karlov, dále Fügnerovou a Havlíčkovou ulicí na náměstí.
Před Trohořovou tiskárnou jsem potkal Ivana Geislera, který maturoval na zdejším gymnáziu v roce 1938, byl synem dlouholetého primáře nemocnice a později pojal za manželku pražskou herečku paní Lysenkovou. Přešel ihned na mou stranu ulice, stiskl mně pevně ruku a projevil hlubokou účast. Nebylo to samozřejmé, protože v dané situaci se našli i lidé, kteří se mně na veřejnosti zbaběle vyhýbali z obavy, aby nedali najevo známost s nepřítelem německé Říše. Vážil jsem si toho, že Ivan Geisler se cítil povznesen nad lidskou zbabělostí a veřejně se hlásil ke svému vlasteneckému smýšlení.
Ve spořitelně jsem nepořídil. Přijal mne před vchodovými dveřmi nějaký německý komisař (Träuhändler) a oznámil mě, že veškerý majetek po popravených se zabavuje ve prospěch Říše, a že i kdyby toho nebylo, nemohli by mně žádné peněžní prostředky vydat, protože nejsem plnoletý. Platil tehdy zákon, podle něhož se dosahovalo plnoletosti po dosažení 21 let věku a mně bylo teprve dvacet.
Krátce nato mně bylo sděleno na německém Arbeitsamtu, že můj další pobyt ve městě je nežádoucí, že mne žádná firma neposkytne zaměstnání, a že je nutné, abych se zapojil do totálního nasazení ve prospěch německé Říše. Určili mně aglomeraci Verein für chemische und metallurgische Produktion Rybitví, Ausbau Neratovice. A tak jsem jako pomocný dělník se dvěma maturitními vysvědčeními v kapse pracoval v Rybitví a v Neratovicích až do konce války.“
Citace z knihy P. Špatenkové a H. Rezkové Nebylo jim souzeno žít. Vzpomínku našly autorky uložené v Městském muzeu.
5. června 1942 - Jaroslav David, Dvůr Králové 1457, poštovní úředník, legionář, účastník odboje, 49 let
O Jaroslavu Davidovi jsme mnoho informací neměli. Teprve letos v červnu se nám ozval jeho vnuk Jan Folda, který nám sdělil o svém dědečkovi dosud neznámé informace:
„Jaroslav David se narodil 26. září 1893 ve Stanovicích v početné rodině štolby hraběte Šporka. Za první světové války J. David narukoval do rakousko – uherské armády k 18. pěšímu pluku. 25. listopadu 1917 byl u Monte Pertighoyl zajat a 12. července 1918 byl zařazen do italských legií k 31. pěšímu pluku, kde sloužil do 19. prosince 1919.. Vojenskou kariéru v legiích ukončil 19. května 1920 v hodnosti četaře.
Po válce se stal poštovním úředníkem. Byl veřejně činnou osobou. Z jeho iniciativy byly například budovány na Žižkově družstevní domky, sám pro svou rodinu jeden domek také vybudoval. Byl členem Československé obce legionářská a strany Národně socialistické.
J. David byl podle slov svého vnuka Jana Foldy rebel, který se nesmířil s německou okupací. Na poště se snažil ničit udání, která byla adresována na gestapo. Byl také zapojen do odboje, byl členem Obrany národa. Podle poválečných svědectví se podílel na shromažďování zbraní pro připravované povstání. Svůj postoj vůči okupantům nijak nezakrýval, a právě to mu zřejmě bylo osudné. Několikrát u něj proběhla domovní prohlídka, při které nikdy nic nebylo nalezeno. Nacisté využili stanného práva, aby se mu pomstili. Stačila pouhá věta, že schvaloval atentát na Heydricha, aby byl 3. června zatčen a 5. června 1942 v Pardubicích na Zámečku popraven.
Jeho manželka zůstala s dcerou sama a už nikdy se nevdala.“
J. David byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Byl mu udělen „Pamětní odznak druhého národního odboje“
Citace z archivu P. Špatenkové – podle vyprávění vnuka Jana Foldy
15. června 1942 - Josef Šonka Macharova 34, bankovní úředník, člen Sokola, 43 let
O Josefu Šonkovi nám pro knihu Nebylo jim souzeno žít vyprávěl jeho syn Josef Šonka:
„Josef Šonka se narodil 3. června 1895 ve Smolči u Bechyně. Za 1. světové války bojoval v Černé hoře a Albánii. Byl bankovním úředníkem. Pracoval v Československé průmyslové bance, později v České průmyslové bance.
Členem Sokola byl od roku 1921. Svoji budoucí manželku Boženu poznal na Šumavě. Byla to velká sokolka, pocházela z Rokycan. J. Šonka byl přeložen do Dvora Králové, kam za ním v roce 1933 přišla i jeho žena. Členem Sokola Dvůr Králové od roku 1934.
J. Šonka byl myslivec a měl zálibu ve sbírání zbraní. A právě jeho příslušnost k Sokolu a držení zbraní se mu stalo za heydrichiády osudným. Byl zatčen 9. června 1942 a 15. června 1942 popraven v Pardubicích na Zámečku.
Manželka Božena s osmiletým synem Josefem se v roce 1942 přestěhovali k babičce do Rokycan, kde žili až do konce války. Po osvobození se vrátili zpátky do Dvora Králové.“
Citace z knihy P. Špatenkové a H. Rezkové Nebylo jim souzeno žít.
19. června 1942 - Adolf Frieda Vojanova 1156, úředník okresního úřadu, 44 let
Adolf Frieda byl zatčen pro schvalování atentátu na zastupujícího protektora. Byl vězněn ve vazební věznici gestapa a poté popraven v Pardubicích na Zámečku.
Více informací se nám zatím nepodařilo zjistit.
19. června 1942 - Viktor Steiner Dvůr Králové, bez zaměstnání, 52 let
O Viktoru Steinerovi se nám dlouho nedařilo nic zjistit. Pomohl nám PhDr. Vojtěch Kyncl, který letos na jaře objevil složku V. Steinera v archivu bezpečnostních složek. Ze spisů se podařilo vyčíst alespoň část informací:
„Narozen 9. července 1890 v Horažďovicích Heřmanovi a Terezii, rozené Schwarzkopfové. Rodina byla židovského původu. V letech 1915 – 1916 sloužil u 18. pěšího pluku v Plzni. Pracoval jako obchodní zástupce, byl propuštěn a poté pracoval ve Dvoře Králové n. L., kam byl nasazen. Byl zaměstnán u stavební firmy Karel Jarolímek jako přidavač. Dnes už se můžeme jen domnívat, zda jeho propuštění souviselo se zostřujícími se restrikcemi proti Židům. Byl členem NJS a SK. S manželkou Marií (1901) měli syna Petra narozeného 29. dubna 1937. Ve Dvoře Králové žila rodina v č. p. 776 od 22. listopadu do 5. prosince 1945
V. Steiner byl zatčen na příkaz gestapa 12. června pro schvalování atentátu. Byl uvězněn ve vazební věznici v Hradci Králové a 19. června 1942 byl zastřelen v Pardubicích na Zámečku.“
Archiv P. Špatenkové
25. 6. 1942 - Bedřich Groh Dvůr Králové, obchodní pomocník, 34 let
Také informace o B. Grohovi se mi podařilo zjistit ze spisů, které mi poskytl PhDr. Vojtěch Kyncl:
„Bedřich Groh se narodil 10. února 1908 ve Vřesníku okres Jičín.
Oženil se s Emilií, rozenou Adámkovou (1912). 1. dubna 1931 se jim narodil syn Jiří.
B. Groh pracoval ve Dvoře Králové jako obchodní příručí. Byl zatčen 15. června pro rozšiřování nelegálních tiskovin, které tiskla v Lázních Bělohradě rodina Vojtíškova, jejíž členové byli popraveni všichni i s dělníky.
14. června byl zatčen, uvězněn ve vazební věznici v Hradci Králové a 24. června 1942 zastřelen v Pardubicích na Zámečku.“
V kronice Vřesníku, odkud B. Groh pocházel je zapsáno:
1) Rozsudkem stanného soudu v Praze byl popraven dne 25.června 1942 v Pardubicích Bedřich Groh v mladém věku 34 let.
2) Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na říšského protektora R. Heydricha. Hned bylo vyhlášeno stanné právo a nastala hrůzovláda... Zahájeno rozsáhlé zatýkání, konány v každém domě policejní prohlídky německými policejními orgány a hromadné popravy....
V této pohnuté době přijelo v noci auto gestapa pro našeho spoluobčana Bedřicha Groha, obch. zástupce, a zatklo ho. Bedřich Groh byl dne 25. června 1942 pro schvalování atentátu jako první oběť nacismu v Pardubicích popraven.
Archiv P. Špatenkové
9. 7. 1942 - Karel Ježek Doubravice 54, řídící učitel školy v Doubravici, župní místonáčelník, náčelník Sokola Doubravice, 40 let
O Karlu Ježkovi jsme v minulých letech uveřejnili rozsáhlý text, proto dnes dovolte dvě vzpomínky z knihy Nebylo jim souzeno žít:
První vzpomínka je od Maryšky Kuncové, kterou pan řídící K. Ježek učil i v onen osudný den, 2. července 1942:
„Dobře si vzpomínám na událost, která otřásla v roce 1942 celou vesnicí i jejím okolím. Tehdy jsem navštěvovala doubravickou školu, kde mě učil pan řídící Karel Ježek. V tom roce byly v zimě vyhlášeny uhelné prázdniny, a tak jsme my, děti, musely v červenci „nasluhovat“.
Stalo se to 2. července. Uprostřed vyučování se najednou otevřely dveře třídy. Pan řídící k nim pohlédl, pak vystoupil na stupínek a rozhlédl se po nás žácích. Řekl: “Děti, buďte tady hodné!“ Naposledy se po nás rozhlédl a odešel.
Děti, které seděly blízko u dveří, viděly, že za dveřmi stojí muži, kteří známým pohybem ruky odkryli odznak schovaný pod límcem kabátu.
My, děti jsme netušily, co se stalo. Nastalo ticho, vyučování skončilo a nás poslali domů. U školy stál pes, který teskně vyl. Jeho vytí ještě umocnilo už tak dost tísnivou atmosféru.
V dalších dnech se neučilo a my jsme chodili na výlety do přírody. Za týden jsme se dozvěděli, že našeho pana učitele Karla Ježka popravili.
Těch několik minut 2. července 1942 se mi vrylo hluboce do paměti. Přestože se ve třídě vlastně nic nestalo, uchovala jsem si obraz doubravické třídy i pana řídícího Ježka na vždy.“
Autorkou druhé vzpomínky je dcera K. Ježka, paní Jiřina Jarošová, se kterou jsem v kontaktu již přes dvacet let. Její vzpomínka je velmi bolestná a já si nepřestanu vážit, že mi ji přesto svěřila:
„Možná, že moje vzpomínky na mého tatínka, Karla Ježka, jsou trošku zidealizované, ale myslím, že se to stává každému dospělému člověku, který prožil šťastné dětství. A takové moje dětství až do necelých třinácti let bylo. Do té doby, kdy ve čtvrtek 2. července 1942 odvedli nacističtí gestapáci tatínka z vyučování, přímo ze školy, aniž by se s námi doma mohl rozloučit. Všechno se změnilo. Moje šťastné dětství skončilo 11. července 1942. Byla to sobota, a my jsme s maminkou vypravily do Hradce Králové. Vezly jsme s sebou čisté prádlo, trochu jídla a já i školní vysvědčení. Balíčky jsme spolu s ostatními ženami odevzdaly v budově gestapa a čekaly, co bude dál. Netrvalo dlouho a gestapák s tvrdou tváří a takřka drze řekl, že byl tatínek spolu s ostatními popraven. Nikdy nezapomenu na bolestivý pláč všech žen a dětí a také zlé a kamenné tváře gestapáků při vracení balíčků. Tyto a další dny a roky z našeho dalšího života mě, ani mé milé mamince nikdy nevymizely a nevymizí.
Maminku nesměl nikdo zaměstnat. Pracovala pod cizím jménem v lesní školce, v zimě našívala také pod cizím jménem sklenění perlové knoflíky na karty. Peněz vydělala málo. Ale podporovaly nás hlavně rodiny maminčiných bratří. Tehdy se ukázaly dobré rodinné vztahy, kterých si od začátku seznámení s maminkou tatínek velmi vážil. V létě jsme s maminkou strýčkovi pomáhaly při žních a maminka při sklizni cukrovky. U strýčka v Máslojedech jsme prožívaly vánoční svátky, Velikonoce a tam jsme vždy našly oporu a podporu.
Osvobození republiky nebylo pro nás tak radostné, stále jsme doufaly, protože o koncentračních táborech bylo málo zpráv, že se něco o tatínkovi dozvíme. Až časem, po různých pátráních, jsme se o celé ilegální tatínkově práci dozvěděly víc. Maminka sice něco věděla, ale vše ne – kdyby přišlo další vyšetřování a také z konspiračních důvodů.
Tatínek byl po válce povýšen jako školní inspektor, byl mu udělen válečný kříž in memoriam. Maminka odmítla slavnostní veřejné předání, a tak nám ho předali bez svědků, v kuchyni. Mamince byly nabízeny různé věci ze skladu po Němcích, vzala si jen rádio, které nám gestapo vzalo. Řekla, že život milovaného člověka nikdo a nic nemůže nahradit, a tak to zůstalo po celý její život.“
Citace z knihy P. Špatenkové a H. Rezkové Nebylo jim souzeno žít.
9. 7. 1942 - Stanislav Prouza Husova 130, příručí u firmy Suchánek, člen Sokola, syn starosty obce Malé Svatoňovice, 21 let
„S. Prouza se narodil 11. srpna 1921 v Malých Svatoňovicích. Absolvoval obecnou školu v Malých Svatoňovicích, zahájil studium na reálném gymnáziu v Trutnově, ale po záboru Sudet musel přejít do Úpice, kde v roce 1940 maturoval. Jeho bratr Milan byl vězněn od 17. listopadu 1939 v koncentračním táboře Sachsenhausen - Orenienburg do roku 1942. Vysoké školy byly uzavřené, takže dál studovat nešlo. Jejich otec býval starostou Malých Svatoňovic a také sokolským funkcionářem Sokola Malé Svatoňovice a právě díky těmto vazbám získal S. Prouza místo příručího do železářského obchodu u firmy Suchánek ve Dvoře Králové, později zastával funkci administrativní, byl úředníkem.
Vlasta Schejbalová, manželka velitele sokolské odbojové skupiny S 21 B Josefa Schejbala, byla neteří Josefa Prouzy a S. Prouza byl jejím bratrancem. Protože týdně dojížděl za prací do Dvora Králové, byly zřejmě zprávy od J. Schejbala pro místonáčelníka župy Karla Ježka z Doubravice a královédvorské odbojáře i zpět dopravovány tímto kurýrem. Vykonával tedy funkci spojky.
2. července byl omylem zatčen Josef Prouza, otec. Později se omyl vysvětlil a zatčen byl Stanislav. Josef Schejbal měl snahu vyreklamovat Standu. Gestapáci mu to naoko slíbili, protože při návštěvě manželky Vlasty ve vězení vzkazoval Schejbal Prouzovým, že bude Standa propuštěn. Bohužel sliby gestapáci nedodrželi a Standa byl 9. července 1942 společně s ostatními odbojáři skupiny S 21 B v Pardubicích na Zámečku popraven. Byl nejmladším popraveným.“ Podle vzpomínek Milana Prouzy, bratra a Vlasty Schejbalové, sestřenice
Citace z knihy P. Špatenkové a H. Rezkové Nebylo jim souzeno žít.
Vzpomínky na oběti Heydrichiády
Město Dvůr Králové n. L. si letos připomnělo události heydrichiády a uctilo památku svých popravených občanů v úterý 7. června. Nejprve položili zástupci města, muzea a Sokola věnce a květiny k pomníku na stadionu. K přítomným, mezi kterými nechyběli příbuzní popraveného starosty města Jaroslava Biliny promluvila místostarostka Mgr. Alexandra Jiřičková a také vzdělavatelka místního Sokola Pavlína Špatenková. Čestnou stráž drželi u pomníku sokolové v krojích. Poté odešla celá společnost uctít památku popravených ke Kamenům zmizelých, na Benešově nábřeží uctili památku J. Biliny, v ulici J. Hory památku J. Šonky a u pošty památku J. Davida. K poště si památku svého dědečka přišel připomenout také jeho vnuk J. Folda. V závěru akce se sešli zájemci v muzeu, kde si vyslechli přednášku P. Špatenkové o heydrichiádě na Královédvorsku.
V pondělí 20. června si připomněli v Pardubicích na Zámečku zástupci měst i vesnic spojených s heydrichiádou, zástupci senátu, parlamentu, hejtmanství Pardubického kraje, statutárního města Pardubice, církve, Sokola i skauta a dalších organizací památku skoro dvou stovek zavražděných českých vlastenců. Ve všech projevech zaznívalo, že nesmíme zapomenout na hrdinství těch, kteří před osmdesáti lety padli před popravčí četou, nesmíme dopustit, aby se někdy taková hrůza opakovala. Paralela s událostmi na Ukrajině připomněla, že i dnes se dějí na světě, ne daleko od nás, podobná zvěrstva.
Mezi přítomnými byla také dcera popravených manželů Bartoňových, jedenadevadesátiletá paní Eliška Dusilová, která se s přítomnými podělila o vzpomínky z válečné doby a pětadevadesátiletý pan Emanuel Jankovský, jehož tatínek patřil mezi poslední popravené v době stanného práva. Tatínek mu v dětství koupil k narozeninám tahací harmoniku. Hře se pak pan Jankovský věnoval celý život. Symbolicky svému tatínkovi zahrál právě v místech bývalého popraviště. Jeho vystoupení bylo velmi působivé.
Dalším působivým momentem byl příchod poslední žijící ležácké ženy, paní Jarmily Doležalové. K pomníku totiž vstoupila celá koridorem školáků a studentů, kteří byli součástí projektu Oheň bez naděje. Postupně k paní Doležalové přistupovali a vkládali jí do rukou rudé růže. Jejich počet byl symbolický, třicet sedm, přesně tolik ležáckých padlo pod salvami popravčí čety.
Květiny k pomníku, na kterém jsou vyobrazeny tři popravčí kůly, položila také vnučka královédvorského starosty Jaroslava Biliny a také zástupkyně sokolské župy Podkrkonošské Jiráskovy H. Rezková a P. Špatenková.
Nezapomínejme na oběti, které vykoupily naši svobodu svou krví!
Čest jejich památce!
04.11.2024 - Na interním oddělení městské nemocnice ve Dvoře Králové je opět od pondělí 4. listopadu zákaz návštěv.
25.10.2024 - V pondělí 28. října je zákaz prodeje v provozovnách nad 200 metrů čtverečních prodejní plochy a v některých dalších provozovnách.
21.10.2024 - V železničním úseku Teplice nad Metují - Broumov dojde k prodloužení výluky traťové koleje ve dnech 25.10. - 1.11.2024.
07.10.2024 - V našem kraji už máme pár kilometrů dálnice, takže informujeme o ceně dálniční známky na příští rok: výše ročního poplatku bude 2 440 Kč, měsíční známka za 460 Kč, desetidenní za 290 Kč a jednodenní za 210 Kč.